1879 – 1955
Německý teoretický fyzik. Zabýval se kvantovou teorií, kterou dále rozvinul a s jejíž pomocí vysvětlil četné fyzikální jevy (zákony fotoelektrických jevů, luminiscenci). Významné jsou Einsteinovy práce z oblasti statistické fyziky. Einsteinovy objevy a myšlenky se staly základem nového chápání světa, který vychází z organické jednoty času a prostoru, hmoty a forem jejího pohybu. Einstein byl rozhodným odpůrcem fašismu, vystupoval proti válkám, zejména proti používání jaderných zbraní. V roce 1921 obdržel Nobelovu cenu.
1819 – 1880
Anglická prozaička, autorka realistických románů (Adam Bede, Červený mlýn, Middlemarch), v nichž zobrazila prázdnotu života venkovských středních vrstev. Psala též básně, literárně kritické studie (H. Heine, J. W. Goethe) a překládala z němčiny (L. Feuerbach).
55 – 135
Římský stoický filozof, původně otrok. Těžištěm jeho díla je etika, člověk je šťasten a svoboden svými představami, vnitřní duchovní nezávislostí, vše ve světě se děje z vůle boží a nic lepšího se dít nemůže. Epiktétova etika je svými sociálními kořeny a pasívním postojem vůči světu blízká křesťanství.
341 př.n.l. – 270 př.n.l.
Řecký materialistický filozof, ateista. Vycházel z uznání věčnosti hmoty, rozvinul Démokritův atomismus zavedením momentu náhody, spontánní odchylky atomů od přímého směru (tzv. parenklize atomů). Podle Epikúra se z povrchu těles oddělují nejmenší částice eidola, vnikají do smyslových orgánů a vyvolávají obrazy věcí. Cílem poznání je osvobodit člověka od pověr, strachu z bohů a smrti. Základem Epikúrovy etiky je helénistický, individualistický ideál slasti (hédoné), tj. stav, kdy člověk necítí bolest v těle ani neklid v duši.
1466 – 1536
Renesanční myslitel a učenec nizozemského původu, humanista. Tvůrce nových vědeckých a pedagogických metod, v kritických edicích vydával klasické antické i křesťanské autory, zesměšňoval církev a život měšťanstva (Rytíř křesťanský). Podrobil biblické texty racionalistické kritice. V satiře Chvála bláznovství se vysmál středověkému církevnímu způsobu myšlení a vzdělání. Věřil, že vzdělání pomůže odstranit zlo ve společnosti. Významně ovlivnil myšlení své doby a evropské reformační úsilí. Pěstoval četné styky se soudobou inteligencí, zanechal přes 3000 dopisů.
1900 – 1944
Francouzský prozaik a letec (byl sestřelen v nevyzbrojeném letounu při průzkumném letu ke konci 2. sv. války). Je autorem povídek a románů s tematikou života letců a války, zdůrazňujících činy a hrdinství jednotlivce jako akt ve službě celku (Noční let, Země lidí, Válečný pilot, Citadela). Pohádka pro dospělé Malý princ symbolicky ukazuje, že jen přátelství a láska vedou k překonání osamocenosti.
620 př.n.l. – 564 př.n.l.
Řecký skladatel bajek. O jeho životě kolovaly pověsti. Původně otrok z Frýgie, po propuštění putoval po Řecku a Orientě. Jeho prozaické bajky, tradované ústně, kolem 300 př.n.l. shromáždil Démétrios Falérský do sbírky Logón Aisópeión synagógai (Soubor Ezopových vyprávění). Postupně byly Ezopovi připisovány všechny řecké bajky. Starověké veršované verze se dochovaly v řeckém podání Babriově a latinském Phaedrově; z byzantské doby se dochovala řecká prozaická zpracování včetně lidového románu Bios Aisópú, (Život Ezopa), jež se stala předlohami pro různé národní adaptace (česky již roku 1480).
1821 – 1880
Francouzský prozaik; představitel realismu. Jeho romány, v nichž usiloval o formální a slohovou vytříbenost, kriticky odhalují prázdnotu měšťáckého světa (Paní Bovaryová) a široce líčí soudobou společnost (Citová výchova, povídky Prosté srdce, Bouvard a Pécuchet); v historickém románu aplikoval moderní romanopisecký postup (Salammbô, Paměti bláznovy, povídky Legenda o sv. Juliánovi, Hérodias, filozofická próza Pokušení sv. Antonína). Pro svůj pesimismus považován za předchůdce naturalismu.
1863 – 1947
Americký vynálezce a průmyslník. První výrobce sériových automobilů. Zakladatel továrny na automobily (1903) v Detoitu, z níž vyrostl dnešní koncern Ford Motor Company. Zavedl pásovou výrobu a standardizaci automobilových součástí.
1856 – 1939
Rakouský lékař, neurolog, psychiatr a psycholog; zakladatel psychoanalýzy. Profesor na univerzitě ve Vídni, po anšlusu Rakouska emigroval do Velké Británie. První léta života prožil v Příboře na Moravě. Rané práce věnoval fyziologii a patologii nervové soustavy. Pod vlivem francouzské psychiatrické školy se zabýval problematikou neuróz a od poloviny 90. let rozpracovával psychoanalýzu, psychoterapeutickou metodu léčení neuróz, založenou především na technice volných asociací a analýze snů, v níž spatřoval cestu k proniknutí do nevědomí.
1869 – 1948
Nejvýznamnější představitel indického národně osvobozeneckého hnutí proti britským kolonizátorům. Je zakladatel učení po něm nazvaného gándhismus. Hlásal nenásilné metody politického boje (satjágraha). Byl zavražděn hinduistickým fanatikem.
1749 – 1832
Německý básník, prozaik, dramatik a politik. Vystudoval práva. Působil krátce jako právník, později byl dvorním radou a ministrem státní správy Sasko-výmarského vévodství. Vůdčí osobnost německé klasiky. V literatuře pěstoval všechny žánry, věnoval se malířství, teorii umění a přírodním vědám.
1809 – 1852
Ruský prozaik a dramatik, přední představitel světového dramatu a prozaické tvorby. Autor povídkových cyklů, satirických komedií a románového obrazu nevolnické Rusi - Mrtvé duše.
460 př.n.l. – 370 př.n.l.
Lékař antického Řecka, pokládaný za otce lékařství. Jeho spisy Corpus Hippocraticum se staly základem středověkého lékařství. Přisuzuje se mu autorství lékařské přísahy.
asi 8. stol. př.n.l.
Nejstarší známý řecký epický básník, činný asi v 8. století př.n.l.; podle starověkého podání autor eposů Ílias a Odysseia, které představují završení vývoje ústně tradované epické písňové tvorby aoidů v literární epos. Homérské eposy měly vliv na utváření mytologie, náboženských a filozofických představ v Řecku, později i v Římě; stěžejní motivy (trojská válka, Odysseus) dalekosáhle ovlivnily antickou a později evropskou literaturu a byly bohatým zdrojem inspirace pronikajícím do všech oblastí umělecké, zvláště literární a výtvarné tvorby; text eposů poskytl mnoho podnětů pro rozvoj gramatických, metrických a literárně kritických studií.
65 př.n.l. – 8 př.n.l.
Římský básník, jeden z nejvýznamnějších představitelů zlatého věku římské literatury, příslušník Maecenatova literárního kruhu. V raných sbírkách Jamby (zvané též Epódy) a Satiry navázal na Lucilia v zájmu o postižení římské kultury a společenského a lidského charakteru, základní ideou je hledání rozumného životního stylu v duchu umírněného epikureismu.
1883 – 1924
Pražský židovský prozaik, píšící německy. V jeho díle se spojuje humanistické cítění a myšlení s krizovými pocity nejistoty a s těžkým rozčarováním z reality. Jeho dílo je určováno pocitem rezignace způsobené bezmocností jedince v odcizeném světě i jeho společenskou nečinností. Kromě několika povídek vydaných za jeho života (Topič, Proměna, Venkovský lékař) bylo dílo vydáno posmrtně. Hlavní jsou romány Zámek, Proces a Amerika.
1724 – 1804
Německý filozof a vědec, zakladatel německé klasické filozofie. Celý svůj život prožil v Královci, kde byl v období 1770–1796 profesorem logiky a metafyziky tamější univerzity. V tzv. předkritickém období (do roku 1770) uznával možnost spekulativního poznání věcí, jak jsou samy o sobě, tj. metafyziku. V kritickém období popřel tuto možnost na základě zkoumání forem poznání a omezenosti lidských poznávacích schopností.
1813 – 1855
Dánský teolog, filozof a spisovatel, předchůdce existencialismu a tzv. dialektické teologie. Jeho myšlení je prvním vyhraněným teoretickým výrazem krize filozofie a náboženství v polovině 19. století. S německou romantikou sdílí zjitřený pocit subjektivity. Sokratovskou ironii, o níž napsal svou magisterskou disertaci, interpretoval v duchu protestantismu. Především však reprezentuje protiracionalistickou reakci na hegelovskou filozofii.