1561 – 1626
Anglický filozof a politik. Je považován za zakladatele anglického materialismu, empirismu a novodobé experimentální vědy. Je označován také jako sociální utopista. Kritik scholastiky, zvláště aristotelské logiky, usiloval o klasifikaci a metodologickou reformu věd s cílem postavit a urychlit poznání přírody na empirickém základě. Jeho induktivní metoda umožňuje přechod od jednotlivých faktů k všeobecným tvrzením.
1799 – 1850
Francouzský romanopisec, největší představitel kritického realismu v západoevropských literaturách. Téměř stem románů a povídek se společným názvem "Lidská komedie" vytvořil celistvý obraz lidských vztahů ve společnosti ovládané penězi od Velké francouzské revoluce až po rok 1848.
1313 – 1375
Italský renesanční novelista, básník a humanista. Jeho literární počátky ovlivnila láska k neapolské šlechtičně Marii D'Aquino (poéma Amorosa visione – Milostná rodina, román Fiametta). Velký význam pro další tvorbu mělo jeho přátelství s Petrarcou. Jeho hlavním dílem je Dekameron, cyklus 100 novel, zasazených do rámcového příběhu sedmi dívek a tří mladíků, kteří utekli před epidemií moru na venkov a po deset dní si vyprávějí příběhy.
1899 – 1986
Argentinský básník a prozaik. Jeho básnické dílo je filozoficky a literárně náročné, plné metafyziky. V díle tohoto autora se směšují jihoamerické a evropské vlivy. Jeho vyprávění je silně spojeno s esejistickými postupy (zabývá se problematikou jazyků, času, apod.). Zařazuje se do tzv. ultraismu. Působil jako ředitel Národní knihovny v Buenos Aires a profesor literatury na universitě v Buenos Aires.
1548 – 1600
Italský myslitel a dominikánský mnich, jímž vrcholí renesanční filozofie. Vyšel z antické filozofie. Filozoficky domýšlel a korigoval Koperníkův heliocentrismus. Pochopil, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z hvězd, volně rozmístěných v nekonečném vesmíru. Panteista, kritik scholastiky, církve a náboženských antropomorfních představ. Často užíval básnické metafory.