asi 4 př.n.l. – 65 n.l.
Římský filozof, dramatický básník a přední politik za císaře Nerona, na jehož pokyn spáchal sebevraždu. Byl hlavním představitelem římského stoicismu. Jeho filozofické spisy se zabývají převážně otázkami etiky (Listy Luciliovi, řada rozprav, například O hněvu, různé Útěchy). Pod jeho jménem se zachovalo jediných 10 latinských tragédií. Jsou to dramatické deklamace postav řecké mytologie, ztělesňujících vypjaté ctnosti a neřesti stoické etiky. Měly značný vliv na evropské drama. Zachovala se též satira Jak vypustil Klaudius duši (z latiny Apocolocyntosis Divi Claudii – Ztykvění božského Claudia).
1564 – 1616
Největší anglický a světový dramatik, významný renesanční básník. V jeho dramatické tvorbě (tradičně 36 her, u 3 dalších se uznává podstatný autorský podíl) vrcholí vývoj anglické renesance alžbětinského divadla. O životě Shakespeara se dochovalo jen málo zpráv, vesměs z matrik, kupních smluv, právních záznamů, zřídka i z děl současníků (R. Greene). Pocházel z rodiny řemeslníka (rukavičkáře) ve středoanglickém městečku Stratforf-upon-Avon, vychodil tamější školu a brzy se oženil. Kolem roku 1588 se usadil v Londýně, od roku 1594 byl členem herecké Společnosti lorda komořího (po nástupu Jakuba I. na anglický trůn přešla pod královský patronát). Stal se spolumajitelem divadla svého souboru (The Globe – Svět), kde byla též inscenována většina jeho her. Asi v roce 1610 se vrátil do Stratfordu, zde také zemřel.
1759 – 1805
Německý básník a dramatik, spolu s J. W. Goethem nejvýznamnější představitel tzv. německé klasiky. Vedle lyrické a dramatické tvorby psal i významná díla teoretická. Jeho literární počátky ovlivnilo hnutí Sturm und Drang, dále Ch. F. D. Schubart a F. G. Klopstock. Schubartova povídka K historii lidského srdce se stala podkladem pro dramatickou prvotinu Loupežníci. Následujícími dramaty Spiknutí Fieska v Janově a Úklady a láska vrcholilo a končilo hnutí Sturm und Drang. Drama Don Carlos o svobodě smýšlení tvoří přechod ke klasickému období tvorby, které je charakterizováno teoretickými úvahami o vztahu svobody individua i národa a významnými estetickými a etickými studiemi na základě Kantovy filozofie.
1788 – 1860
Německý filozof, představitel voluntarismu a pesimismu. Vzdal se univerzitní dráhy na berlínské univerzitě a žil jako soukromý učenec ve Frankfurtu nad Mohanem. Ač se pokládal za Kantova pokračovatele, byl odpůrcem německé klasické filosofie. Použil kantovského učení o ideálnosti prostoru, času a kauzality k popření objektivně reálné existence světa; za "věc o sobě" prohlásil iracionální, slepou metafyzickou vůli, jež se objektivizuje v přírodě i člověku, avšak nevyvíjí se. Svět, v němž subjekt a objekt tvoří nerozlučné koreláty, vystupuje jako "naše představa", neboť v člověku se slepá vůle dobírá světla poznání.
496 př.n.l. – 406 př.n.l.
Řecký dramatický básník z Athén. Jeho tvorba vycházela z náboženských, etických a politických tradic athénské demokracie. Ze 123 dramat je úplně dochováno 7 tragédií: Aiás, Antigona, Trachiňanky, Oidipus vládce, Élektra, Filoktétés, Oidipus na Kolóně; Sofokles v nich hájil a oslavil staré ideály občanské etiky v polemice proti soudobé sofistice. Částečně se dochovalo satyrské drama Slídiči. Sofokleho dílo silně ovlivnilo rozvoj renesanční dramatiky a poskytlo inspiraci mnoha novodobým autorům.
469 př.n.l. – 399 př.n.l.
Řecký filozof, působící v Athénách. Zahájil novou etapu antické filozofie tím, že zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot, jeho vystoupení značně ovlivnilo vývoj filozofie. Ještě dnes je běžné rozdělovat filozofy na předsokratiky a posokratovské filozofy. Sokrates usiloval o pojmovou stálost a určitost. Odhalováním obecného jádra mravních pojmů se snažil překonat relativismus sofistů. Jeho způsob analýzy pojmů spočíval v systematickém kladení otázek přivádějících diskutující nejprve do rozporu s jejich počátečními výroky (sokratovská ironie) a pomáhajících jim posléze tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu.
1632 – 1677
Nizozemský filozof. Studoval hebrejštinu a latinu. Spinoza, původem Žid, byl pro svůj kritický postoj vůči židovskému náboženství v roce 1655 z židovské komunity vyloučen. Pracoval jako brusič čoček a až do své smrti žil v ústraní. Spinoza je představitelem novověkého racionalismu. Základní povahou skutečnosti – její substancí – je podle něj to, že je absolutní a sebe sama odůvodňující (causa sui). Tato substance je jediná a věčná, zahrnuje přírodu i ducha, tvořící i stvořené – je tedy i Bohem (deus sive natura, bůh neboli příroda – radikální monismus a panteismus).
1730 – 1800
Ruský vojevůdce a vojenský teoretik, generalissimus ruských vojsk (1799). Roku 1748 vstoupil do armády, účastnil se sedmileté války, rusko-tureckých válek v letech 1768–1774 a 1787–1791, zvítězil v řadě bitev a roku 1790 ovládl pevnost Izmail. Za Pavla I. byl v nemilosti. V roce 1799 provedl blesková italská a švýcarská tažení, porazil francouzská vojska na řece Addě, Trebii a u Novy a přechodem švýcarských Alp vyvázl z obklíčení. Autor vojenských teoretických prací Polkovoje učrežděnije (Plukovní zřízení), Nauka poběždať (Umění vítězit). Vytvořil originální a pokrokový systém názorů na způsoby vedení války a boje, výchovy a výuky vojsk, který v mnohém předčil svou dobu. Jeho vojenská strategie spočívala v bojové aktivitě s cílem úplné porážky nepřítele v bitvě. Rozvinul taktiku kolon a rojnic, nikdy nebyl poražen.