1265 – 1321
Největší italský básník 14. století. V milostné lyrice (Nový život) navázal na dolce stil nuovo. Jeho vrcholným dílem je didakticko-alegorický epos Božská komedie. Má tři části: Peklo, Očistec (v nich si za průvodce básník vybral Vergilia jako symbol pozemského vědění) a Ráj (jím ho provází Beatrice, symbol boží pravdy a idealizovaná postava jeho zemřelé platonické lásky). Na své pouti třemi záhrobními říšemi v hovorech s dušemi zemřelých podává i kritiku soudobé společnosti.
460 př.n.l. – 370 př.n.l.
Řecký filozof a encyklopedický vědec. Hlavní představitel antického atomismu. Za základ světa považoval dva principy: atomy a prázdno, příčinnost ztotožňoval s nutností. Atomistickou teorii uplatňoval i při výkladu jiných vědních oborů, například gramatiky, lékařství, estetiky nebo pedagogiky. Byl stoupencem antické demokracie. Jeho tematicky rozsáhlé dílo, dochované jen ve zlomcích, bylo prvním velkým antickým pokusem o jednotný výklad světa.
1596 – 1650
Francouzský filozof a matematik. Je tvůrcem novověké koncepce subjektu a zakladatelem novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu. Jeho snahou je nalezení nezpochybnitelného základu poznání. Aby jej dosáhl, vystavuje všechno mínění a smyslové poznání skepsi, která metodicky vede k poslednímu jevu, o němž již nelze pochybovat. Pochybovat ovšem znamená myslet, a tak je podle Descarta základem poznání myšlení, resp. rozum – cogito ergo sum, myslím tedy jsem.
1812 – 1870
Anglický romanopisec, povídkář a publicista. Klasik anglického realismu 19. století s hlubokým sociálním cítěním a znamenitým talentem pro charakteristiku postav, dramatičnost, humor a grotesku.
1713 – 1784
Francouzský osvícenský filozof, spisovatel, umělecký kritik, přední encyklopedista. Za hlavní nástroj pokroku považoval vědu a rozum. Byl redaktorem Encyklopedie, pokrokové obsahem a bojovné tónem, od jejíhož vydávání neustoupil navzdory překážkám a pronásledování. Byl estetikem, výtvarným kritikem a teoretikem dramatu. Sehrál i významnou úlohu v rozvoji realistické prózy. Hluboce a kladně ovlivnil vývoj novověkého myšlení.
1821 – 1881
Ruský prozaik a myslitel. V rané tvorbě rozvíjel demokratické a humanitní tradice ruského realismu. Za účast v revolučním hnutí odsouzen do káznice; svědectví o ní podal v Zápiscích z mrtvého domu. V 60. - 70. letech v krajně tísnivých hmotných poměrech nucen k horečné literární činnosti, vytvořil nejvýznamnější románová díla, v nichž se humanistický patos spojuje s nábožensko-monarchistickými teoriemi. Protest proti sociální nespravedlnosti se mísí s hlásáním křesťanské pokory a s kultem utrpení v románě Výrostek též s polemikou s tolstojovskou poetizací ruské patriarchální vesnice. Ovlivnil světovou literaturu 20. století.