525 př.n.l. – 455 př.n.l.
Starořecký dramatik, první z řady velkých dramatiků. Zakladatel antické tragédie, zavedl druhého herce a stal se tak tvůrcem evropské dramatické tradice. Používal slavnostní jazyk plný básnických obratů a novotvarů.
384 př.n.l. – 322 př.n.l.
Starořecký filozof a přírodovědec, nejvýznamnější žák Platonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Byl nejuniverzálnějším a největším antickým myslitelem. Zakladatel logiky a řady vědních disciplín.
980 – 1037
Představitel východní větve arabské filozofie, lékař, přírodovědec, básník, politik. Pocházel z íránské rodiny z dnešního Tádžikistánu. Působil v různých funkcích u panovnických dvorů. Svým dílem významně zprostředkoval odkaz antické vědy a filozofie, usiloval o encyklopedickou koncepci věd. Jeho filozofie má aristotelovský charakter, její racionalismus přechází až do novoplatónské mystiky.
1561 – 1626
Anglický filozof a politik. Je považován za zakladatele anglického materialismu, empirismu a novodobé experimentální vědy. Je označován také jako sociální utopista. Kritik scholastiky, zvláště aristotelské logiky, usiloval o klasifikaci a metodologickou reformu věd s cílem postavit a urychlit poznání přírody na empirickém základě. Jeho induktivní metoda umožňuje přechod od jednotlivých faktů k všeobecným tvrzením.
1799 – 1850
Francouzský romanopisec, největší představitel kritického realismu v západoevropských literaturách. Téměř stem románů a povídek se společným názvem "Lidská komedie" vytvořil celistvý obraz lidských vztahů ve společnosti ovládané penězi od Velké francouzské revoluce až po rok 1848.
1313 – 1375
Italský renesanční novelista, básník a humanista. Jeho literární počátky ovlivnila láska k neapolské šlechtičně Marii D'Aquino (poéma Amorosa visione – Milostná rodina, román Fiametta). Velký význam pro další tvorbu mělo jeho přátelství s Petrarcou. Jeho hlavním dílem je Dekameron, cyklus 100 novel, zasazených do rámcového příběhu sedmi dívek a tří mladíků, kteří utekli před epidemií moru na venkov a po deset dní si vyprávějí příběhy.
1899 – 1986
Argentinský básník a prozaik. Jeho básnické dílo je filozoficky a literárně náročné, plné metafyziky. V díle tohoto autora se směšují jihoamerické a evropské vlivy. Jeho vyprávění je silně spojeno s esejistickými postupy (zabývá se problematikou jazyků, času, apod.). Zařazuje se do tzv. ultraismu. Působil jako ředitel Národní knihovny v Buenos Aires a profesor literatury na universitě v Buenos Aires.
1548 – 1600
Italský myslitel a dominikánský mnich, jímž vrcholí renesanční filozofie. Vyšel z antické filozofie. Filozoficky domýšlel a korigoval Koperníkův heliocentrismus. Pochopil, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z hvězd, volně rozmístěných v nekonečném vesmíru. Panteista, kritik scholastiky, církve a náboženských antropomorfních představ. Často užíval básnické metafory.
100 př.n.l. – 44 př.n.l.
Římský politik, vojevůdce, spisovatel a jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v monarchii. Roku 58 získat velení nad vojskem v Galii. V letech 58–51 dobyl Galii zaalpskou. Rozchod s Pompeiem vedl roku 49 k občanské válce. Roku 48 porazil Pompeia u Farsalu, 47 pontského krále Farnaka, 45 Pompeiovy syny v Hispánii. Při reorganizaci říše reformoval i kalendář. Byl ubodán senátory z okruhu optimátské opozice. Vynikající řečník a spisovatel.
1913 – 1960
Francouzský spisovatel, publicista a filozof; blízký ateistické variantě literárního existencialismu. Účastník hnutí odporu. Vynikl jako prozaik, esejista a dramatik. Svou tvorbou vyjadřoval krizovou mravní atmosféru Západu kolem pol. 20. století Jako existencialisticky orientovaný myslitel prošel cestou od nihilistické "filozofické absurdity" k humanismu s výrazně moralizujícími akcenty.
1795 – 1881
Skotský spisovatel, filozof a historik, panteista, obhájce německé idealistické filozofie a romantismu. Jeho dílo výrazně ovlivnilo britskou viktoriánskou literaturu. Dějiny společnosti podle něho tvoří hrdinové. V pozdějších letech se věnoval především esejistice, řada jeho esejů je z pozdějšího hlediska kontroverzní.
1547 – 1616
Španělský spisovatel, nejvýznamnější autor renesančního období. Prožil pestrý život ve vojenských službách (účastník bitvy u Lepanta), 5 let strávil v alžírském zajetí, prošel řadu zaměstnání. Jeho hlavním dílem je román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Původní záměr zesměšnit rytířské romány přerostl v rozsáhlý obraz tehdejší španělské společnosti. Proti ní postavil Cervantes renesanční ideál svobody a spravedlnosti, jak ho ztělesňovala dvojice protikladných hrdinů Dona Quijota a jeho sluhy Sancha Panzy, na nichž Cervantes demonstroval odvěký lidský duchovní zápas ideálu s realitou.
106 př.n.l. – 43 př.n.l.
Starořímský politik a nejslavnější řečník antického Říma. V politické kariéře prošel postupně všemi významnými veřejnými úřady, vystupoval jako obhájce oligarchické republiky. Jako konzul odhalil a likvidoval spiknutí Catilinovo. V občanské válce (49–45 př.n.l.) kolísal mezi Caesarem a Pompeiem. Po Caesarově zavraždění podporoval Octaviana proti Marku Antoniovi, za to jej Antonius dal proskribovat a zavraždit. Rozsáhlá a mnohostranná byla Ciceronova literární činnost.
1265 – 1321
Největší italský básník 14. století. V milostné lyrice (Nový život) navázal na dolce stil nuovo. Jeho vrcholným dílem je didakticko-alegorický epos Božská komedie. Má tři části: Peklo, Očistec (v nich si za průvodce básník vybral Vergilia jako symbol pozemského vědění) a Ráj (jím ho provází Beatrice, symbol boží pravdy a idealizovaná postava jeho zemřelé platonické lásky). Na své pouti třemi záhrobními říšemi v hovorech s dušemi zemřelých podává i kritiku soudobé společnosti.
460 př.n.l. – 370 př.n.l.
Řecký filozof a encyklopedický vědec. Hlavní představitel antického atomismu. Za základ světa považoval dva principy: atomy a prázdno, příčinnost ztotožňoval s nutností. Atomistickou teorii uplatňoval i při výkladu jiných vědních oborů, například gramatiky, lékařství, estetiky nebo pedagogiky. Byl stoupencem antické demokracie. Jeho tematicky rozsáhlé dílo, dochované jen ve zlomcích, bylo prvním velkým antickým pokusem o jednotný výklad světa.
1596 – 1650
Francouzský filozof a matematik. Je tvůrcem novověké koncepce subjektu a zakladatelem novověkého racionalismu a vědeckého objektivismu. Jeho snahou je nalezení nezpochybnitelného základu poznání. Aby jej dosáhl, vystavuje všechno mínění a smyslové poznání skepsi, která metodicky vede k poslednímu jevu, o němž již nelze pochybovat. Pochybovat ovšem znamená myslet, a tak je podle Descarta základem poznání myšlení, resp. rozum – cogito ergo sum, myslím tedy jsem.
1812 – 1870
Anglický romanopisec, povídkář a publicista. Klasik anglického realismu 19. století s hlubokým sociálním cítěním a znamenitým talentem pro charakteristiku postav, dramatičnost, humor a grotesku.
1713 – 1784
Francouzský osvícenský filozof, spisovatel, umělecký kritik, přední encyklopedista. Za hlavní nástroj pokroku považoval vědu a rozum. Byl redaktorem Encyklopedie, pokrokové obsahem a bojovné tónem, od jejíhož vydávání neustoupil navzdory překážkám a pronásledování. Byl estetikem, výtvarným kritikem a teoretikem dramatu. Sehrál i významnou úlohu v rozvoji realistické prózy. Hluboce a kladně ovlivnil vývoj novověkého myšlení.
1821 – 1881
Ruský prozaik a myslitel. V rané tvorbě rozvíjel demokratické a humanitní tradice ruského realismu. Za účast v revolučním hnutí odsouzen do káznice; svědectví o ní podal v Zápiscích z mrtvého domu. V 60. - 70. letech v krajně tísnivých hmotných poměrech nucen k horečné literární činnosti, vytvořil nejvýznamnější románová díla, v nichž se humanistický patos spojuje s nábožensko-monarchistickými teoriemi. Protest proti sociální nespravedlnosti se mísí s hlásáním křesťanské pokory a s kultem utrpení v románě Výrostek též s polemikou s tolstojovskou poetizací ruské patriarchální vesnice. Ovlivnil světovou literaturu 20. století.