1929 – 1968
Americký baptistický pastor (od roku 1954). Jeden z vůdců boje za občanská práva černošského obyvatelstva ve Spojených státech Amerických. Iniciátor taktiky nenásilných akcí, zakladatel Jižní křesťanské konference a předák Národní asociace pro pokrok barevného obyvatelstva. Byl zavražděn rasisty.
1592 – 1670
Český pedagog, humanistický filozof, spisovatel, teolog, polyhistor a reformátor. Jedna z největších postav českých kulturních dějin. Po studiu na německých evangelických školách v Herbornu a Heidelbergu byl učitelem v Přerově a duchovním správcem ve Fulneku. Po bitvě na Bílé hoře se musel skrývat, v roce 1628 odešel natrvalo do exilu. Postupně se stal jako evropsky uznávaný učenec a poslední biskup jednoty bratrské jedním z politických mluvčích české protikatolické emigrace.
551 př.n.l. – 479 př.n.l.
Čínský filozof, zakladatel konfucianismu. Zabýval se zejména etikou, kterou pojímal zároveň jako teorii vlády a uspořádání společnosti. Základním pojmem je norma společenských povinností a cílem sladění zájmů individua a společnosti. Čínskou tradicí je Konfucius považován za prvního čínského filozofa a největšího mudrce všech dob.
asi 6. stol. př.n.l.
Staročínský filozof. Legendární zakladatel a uctívaný hrdina čínského taoismu. Údajně autor knihy Tao-te-t'ing (Kniha o Tao a Te nebo O Tao a ctnosti), obsahující cenné rysy dialektického vidění světa. Rozpracovává tři základní koncepce: tao (zákon cesty vzniku, vývoje a zániku), te (trvalá vlastnost, kvalita, atribut věcí – někdy místo překladu "ctnost" chápána jako energie) a u-wej (podřízenost přírodě, harmonie s tao). Podle nových výzkumů pochází tento spis až ze 4. století př.n.l. Lao-c' silně ovlivnil staročínské filozofické školy.
1483 – 1546
Zakladatel německého protestantismu (luteránství). V letech 1501–1506 studoval na univerzitě v Erfurtu, kde roku 1505 vstoupil do augustiniánského kláštera. Od roku 1508 byl profesorem teologie na univerzitě ve Wittembergu. Dne 31.10.1517 přibil na dveře kostela ve Wittembergu 95 tezí, vyzývajících k veřejné disputaci o podstatě odpustků. V době sílícího proticírkevního hnutí mělo Lutherovo vystoupení široký ohlas po celém Německu. Navázal na dřívější kritiku církve, mj. i na Jana Husa a středověkou mystiku (J. Tauler).
1469 – 1527
Italský renesanční politik, historik, literát, vojenský teoretik. V politických traktátech popisuje stát a principy vládnutí. Ideál státu odvozuje z římské republiky (Vlády a státy), z rozboru situace však soudí, že Itálii může sjednotit jen silný panovník (Vladař), oprávněný použít k zajištění blaha státu i násilí (machiavelismus). Machiavelliho pojetí společenských zákonitostí, teorie politiky a vlády zobecňuje zkušenosti florentské republiky přelomu 15. a 16. století předpokládá, že společnost podléhá přirozeným zákonům a za hybnou sílu dějin považuje materiální zájem.
1875 – 1955
Německý prozaik a esejista, bratr Heinricha, otec Klause a Gola Mannových. Jako odpůrce fašismu od roku 1933 v emigraci (dočasné československé občanství, Švýcarsko, USA). Je autorem románů s autobiografickými rysy (Buddenbrookovi, Kouzelný vrch) a povídek (Tonio Kröger, Tristan, Smrt v Benátkách). Protifašistický ráz mají romány Doktor Faustus, tetralogie Josef a bratří jeho, novela Mario a kouzelník. Román Lota ve Výmaru zobrazuje epizodu z Goethova života.
121 – 180
Římský císař, filozof, představitel nejmladšího období stoicismu. V letech 162–166 vedl boje s Parthy, bojoval s Kvády, Markomany a Jazygy (v letech 167–175 a opět od roku 177). Svoje filozofické názory vyložil v řecky psaných aforismech Ta sis heauton (Hovory k sobě). Stoicismus v jeho pojetí získal nábožensko-mystický charakter, v etice byl fatalista a hlasatel askeze. Svou filozofií ovlivnil křesťanství, které jako císař pronásledoval.
1882 – 1956
Anglický spisovatel a dramatik, celosvětově známý zejména cyklem knih o Medvídkovi Pú. Jeho tvorba byla ale rozsáhlejší a věnoval se i literatuře pro dospělé.
1622 – 1673
Francouzský dramatik, herec a divadelník. Jako herec a ředitel divadelní společnosti hrál 13 let na francouzském venkově, poté u královského dvora. V rámci klasicismu usiloval již o realistické zobrazení dobových problémů, o individualizaci postav, demokratismus. Úpravami, napodobováním a později vlastní tvorbou navázal na antické, italské a španělské divadlo a nejlepší tradice francouzské lidové literatury.
1533 – 1592
Francouzský filozof a spisovatel pozdní renesance. Kromě cestopisných vyprávění je autorem trojdílných Esejů, v nichž vytvořil a mistrovsky zvládl tento literární žánr jako nejvhodnější výraz své skepticky a hédonisticky orientované filozofie života. Jeho pochybování má pozitivní smysl, je ostrou kritikou vládnoucího scholastického dogmatismu, autoritářství a nesnášenlivosti. Montaigneova skepse není ani pesimistická, ani agnostická. Obhajoval život jako absolutní hodnotu mající smysl v sobě samém. Školou dokonalého života je podle Montaignea příroda.
1689 – 1755
Francouzský spisovatel, historik a filozof, představitel filozofie francouzského osvícenství. Byl zastáncem názoru, že úkol filozofie je v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který se pohybuje nezávisle na bohu podle zákonů mechaniky. Materialisticky orientovaný senzualista, stoupenec teorie odrazu, připisoval však rozumové reflexi úlohu samostatného zdroje poznatků. Proti středověkému pojetí dějin postavil myšlenky geografického determinismu. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů geografické školy v sociologii.
1871 – 1914
Německý lyrik, tvůrce aforismů, překladatel a dramatik. Jeho tvorba byla silně ovlivněna Friedrichem Nietzschem a Arthurem Schopenhauerem. Satirickogroteskní verše, chápané jako mimovolná vedlejší tvorba, ho nakonec proslavily.
1769 – 1821
Francouzský císař a vojevůdce. Zprvu upevňoval republiku, reorganizoval státní správu, vybudoval "Velkou armádu" (Grande Armée). Osobní diktatura přerostla v roce 1804 ve vyhlášení císařství. Díky vítězným válkám značně rozšířil území císařství a získal Francii převahu nad státy západní a střední Evropy. Porážkou ve válce s Ruskem 1812 začal rozpad císařství. Vstup vojsk protifrancouzské koalice do Paříže v roce 1814 donutil Napoleona vzdát se trůnu. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Elbu. Znovu se zmocnil francouzského trůnu v roce 1815 ("sto dní"). Po porážce u Waterloo se 22. 6. 1815 vzdal trůnu podruhé. Poslední roky života strávil jako zajatec Britů na Ostrově svaté Heleny.
1844 – 1900
Německý filozof a básník, profesor klasické filologie na univerzitě v Basileji. Vypracoval romantickou typologii apollinského a dionýského principu bytí kultury (Zrozeni tragédie z ducha hudby). Jako zakladatel "filozofie života" spatřoval v "životě" iracionální, věčně se rodící a umírající, pudy a vůlí ovládanou temnou a krutou sílu. Své učení vyjadřuje ve formě aforismů, básní, legend a mýtů (Tak pravil Zarathustra). V roce 1889 byla jeho tvorba přerušena propuknutím duševní choroby. Působení nietzschovství od počátku 20. století bylo neobyčejně mnohostranné a trvá až do současnosti.
1772 – 1801
Německý básník a prozaik, teoretik romantismu. Žák Fichtův a Schillerův, stýkal se s ranými "jenskými" romantiky (J. L. Tieck, A. W. Schlegel a F. Schlegel). Formoval názory a estetiku romantismu, směřující k iracionálnímu univerzalismu, představovanému snahou po jednotě poezie, náboženství a přírody. Autor románu Modrý květ, formálně vytříbené sbírky básní Hymny noci a teoretického spisu die Christenheit oder Europa (Křesťanství nebo Evropa).
1304 – 1374
Italský básník a prozaik. Považován za "otce humanismu". Svou milostnou lyrikou v toskánštině (Canzoniere – Zpěvník) založil spolu s Dantem a G. Boccacciem italsky psanou literaturu. Postava opěvované Laury, s níž se setkal roku 1327 v Avignonu, tehdejším sídle papežů, má již na rozdíl od "ušlechtilé paní" sladkého nového stylu a Dantovy Beatrice výrazné pozemské rysy. Psychologická a citová hloubka jeho lyriky, odrážející niterný rozpor mezi touhou po lásce a slávě a náboženskými úvahami, učinila z Petrarcova díla vzor pro pozdější evropskou lyriku.
427 př.n.l. – 347 př.n.l.
Řecký filozof, zakladatel objektivního idealismu, ideolog otrokářské aristokracie. V Athénách založil kolem roku 387 př. n. l. filozofickou školu (Akademii), žák Sokratův, učitel Aristotelův. Platónovo filozofické učení obsahuje prvky pythagorejské, otecké, herakleitovské, eleatské a sofistické, je syntézou racionalismu a mystiky. Za pravé bytí považoval Platón svět idejí, tj. racionálních podstat, ve skutečnosti ovšem hypostazovaných obecných pojmů. Jedinečné věci jsou pouze odlesky idejí. Pravou skutečnost nelze uchopit smysly, nýbrž jen poznáním rozumovým. Duše uvězněná ve smrtelném těle se rozpomíná na svět idejí, v němž dříve přebývala.
254 – 184 př. n. l.
Starořímský autor komedií. Dochovaných 21 komedií tematicky děleno na intrikové: Lišák Pseudolus (předloha libreta Voják a tanečnice od B. Martinů), Komedie o strašidle, a charakterové: Komedie o hrnci (předloha Moliěrova Lakomce), Chlubný vojín, česky též Tlučhuba (vzor pro Shakespearova Falstaffa); mytologickou travestií je Amfitryon (předloha Moliérova a Kleistova Amphitryona), vážnou činohrou Plenici a situační komedií Blíženci (zpracováno W. Shakespearem jako Komedie plná omylů). Významně ovlivnil světovou komedii, zvláště od 15. století inspiroval dramatiky nejrůznějších národností.
2388 - 2356 př.n.l.
Vezír v době vlády faraona Džedkarea Isesiho, předposledního panovníka 5. dynastie v Egyptě kolem roku 2350 př. n. l. Je autorem jednoho z nejproslulejších děl - Knih moudrých rad do života, tj. jednoho z mravních egyptských naučení. Byl pokládán za prototyp dokonalého úředníka a mudrce, také proto se prý dožil ideálního věku, za který Egypťané považovali 110 let. Text Ptahhotepova naučení se dochoval celý pravděpodobně díky tomu, že už ve starověku byl pokládán za dokonalou ukázku svého literárního žánru a byl používán jako učebnice v písařských školách (nejstarší dnes známý opis pochází z doby 11. či 12. dynastie kolem roku 2000 př. n. l.). V egyptských literárních pramenech je jeho autor zmiňován ve stejné řadě spolu s dalšími mudrci, např. Imhotepem či Hardžedefem.