1. století př.n.l.
Autor latinských mimů a herec, původně otrok, pocházející ze Sýrie. Jeho důvtip a talent si získal přízeň pána, který mu udělil svobodu a dopřál mu vzdělání. Zachovaný výbor sentencí z jeho her, Myšlenky z životní etiky, je dodnes oblíbený a čtený.
1799 – 1837
Ruský národní básník, prozaik a dramatik, zakladatel nové ruské literatury a tvůrce novodobého ruského básnického jazyka. Již v raném období tvorby vyzkoušel téměř všechny lyrické žánry soudobé poezie. Vrcholným dílem tohoto období je pohádkový epos Ruslan a Ludmila. Problematika moderní osobnosti, zobrazená zpravidla v romantických poémách, je vrcholně umělecky ztvárněna v románě ve verších Evžen Oněgin. Puškinova koncepce ruských dějin, zdůrazňující lidový a národní princip, byla východiskem dramatu Boris Godunov, poém Poltava, Měděný jezdec, povídky Kapitánská dcerka i historické práce Dějiny pugačevské vzpoury. Ve 30. letech 19. století vznikla významná díla prozaická i dramatická, tzv. malé tragédie. Zemřel na zranění při souboji, do něhož ho vehnaly intriky dvorní společnosti.
1613 – 1680
Francouzský šlechtic a spisovatel moralista. V bojích těžce raněn, poté stálý návštěvník pařížských aristokratických salónů, zejména madame de Sablé a madame de La Fayette. Hlavní dílo: sbírka aforismů, morálních sentencí – tzv. maxim "Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě". Umění krajně úsporné pregnantní formulace myšlenky řadí La Rochefoucaulda k mistrům klasické prózy.
1712 – 1778
Francouzský, v Ženevě narozený myslitel údobí osvícenství. Ve filozofii dualista a senzualista, v sociologii ostrý kritik feudálních vztahů a despocie, obhájce rovnosti lidí bez ohledu na původ a občanské svobody, které odvozoval z přirozeného práva. Stoupenec teorie společenské smlouvy. Zdůvodňoval společnost založenou na úmluvě, která vyjadřuje obecný zájem a vůli. Individua jsou podřízena zákonu, který si dala sama a který jejich práva zajišťuje.
asi 4 př.n.l. – 65 n.l.
Římský filozof, dramatický básník a přední politik za císaře Nerona, na jehož pokyn spáchal sebevraždu. Byl hlavním představitelem římského stoicismu. Jeho filozofické spisy se zabývají převážně otázkami etiky (Listy Luciliovi, řada rozprav, například O hněvu, různé Útěchy). Pod jeho jménem se zachovalo jediných 10 latinských tragédií. Jsou to dramatické deklamace postav řecké mytologie, ztělesňujících vypjaté ctnosti a neřesti stoické etiky. Měly značný vliv na evropské drama. Zachovala se též satira Jak vypustil Klaudius duši (z latiny Apocolocyntosis Divi Claudii – Ztykvění božského Claudia).
1564 – 1616
Největší anglický a světový dramatik, významný renesanční básník. V jeho dramatické tvorbě (tradičně 36 her, u 3 dalších se uznává podstatný autorský podíl) vrcholí vývoj anglické renesance alžbětinského divadla. O životě Shakespeara se dochovalo jen málo zpráv, vesměs z matrik, kupních smluv, právních záznamů, zřídka i z děl současníků (R. Greene). Pocházel z rodiny řemeslníka (rukavičkáře) ve středoanglickém městečku Stratforf-upon-Avon, vychodil tamější školu a brzy se oženil. Kolem roku 1588 se usadil v Londýně, od roku 1594 byl členem herecké Společnosti lorda komořího (po nástupu Jakuba I. na anglický trůn přešla pod královský patronát). Stal se spolumajitelem divadla svého souboru (The Globe – Svět), kde byla též inscenována většina jeho her. Asi v roce 1610 se vrátil do Stratfordu, zde také zemřel.
1759 – 1805
Německý básník a dramatik, spolu s J. W. Goethem nejvýznamnější představitel tzv. německé klasiky. Vedle lyrické a dramatické tvorby psal i významná díla teoretická. Jeho literární počátky ovlivnilo hnutí Sturm und Drang, dále Ch. F. D. Schubart a F. G. Klopstock. Schubartova povídka K historii lidského srdce se stala podkladem pro dramatickou prvotinu Loupežníci. Následujícími dramaty Spiknutí Fieska v Janově a Úklady a láska vrcholilo a končilo hnutí Sturm und Drang. Drama Don Carlos o svobodě smýšlení tvoří přechod ke klasickému období tvorby, které je charakterizováno teoretickými úvahami o vztahu svobody individua i národa a významnými estetickými a etickými studiemi na základě Kantovy filozofie.
1788 – 1860
Německý filozof, představitel voluntarismu a pesimismu. Vzdal se univerzitní dráhy na berlínské univerzitě a žil jako soukromý učenec ve Frankfurtu nad Mohanem. Ač se pokládal za Kantova pokračovatele, byl odpůrcem německé klasické filosofie. Použil kantovského učení o ideálnosti prostoru, času a kauzality k popření objektivně reálné existence světa; za "věc o sobě" prohlásil iracionální, slepou metafyzickou vůli, jež se objektivizuje v přírodě i člověku, avšak nevyvíjí se. Svět, v němž subjekt a objekt tvoří nerozlučné koreláty, vystupuje jako "naše představa", neboť v člověku se slepá vůle dobírá světla poznání.
496 př.n.l. – 406 př.n.l.
Řecký dramatický básník z Athén. Jeho tvorba vycházela z náboženských, etických a politických tradic athénské demokracie. Ze 123 dramat je úplně dochováno 7 tragédií: Aiás, Antigona, Trachiňanky, Oidipus vládce, Élektra, Filoktétés, Oidipus na Kolóně; Sofokles v nich hájil a oslavil staré ideály občanské etiky v polemice proti soudobé sofistice. Částečně se dochovalo satyrské drama Slídiči. Sofokleho dílo silně ovlivnilo rozvoj renesanční dramatiky a poskytlo inspiraci mnoha novodobým autorům.
469 př.n.l. – 399 př.n.l.
Řecký filozof, působící v Athénách. Zahájil novou etapu antické filozofie tím, že zaměřil pozornost na člověka, na analýzu poznání, myšlení a etických hodnot, jeho vystoupení značně ovlivnilo vývoj filozofie. Ještě dnes je běžné rozdělovat filozofy na předsokratiky a posokratovské filozofy. Sokrates usiloval o pojmovou stálost a určitost. Odhalováním obecného jádra mravních pojmů se snažil překonat relativismus sofistů. Jeho způsob analýzy pojmů spočíval v systematickém kladení otázek přivádějících diskutující nejprve do rozporu s jejich počátečními výroky (sokratovská ironie) a pomáhajících jim posléze tyto rozpory překonat a dospět k vymezení obecného pojmu.
1632 – 1677
Nizozemský filozof. Studoval hebrejštinu a latinu. Spinoza, původem Žid, byl pro svůj kritický postoj vůči židovskému náboženství v roce 1655 z židovské komunity vyloučen. Pracoval jako brusič čoček a až do své smrti žil v ústraní. Spinoza je představitelem novověkého racionalismu. Základní povahou skutečnosti – její substancí – je podle něj to, že je absolutní a sebe sama odůvodňující (causa sui). Tato substance je jediná a věčná, zahrnuje přírodu i ducha, tvořící i stvořené – je tedy i Bohem (deus sive natura, bůh neboli příroda – radikální monismus a panteismus).
1730 – 1800
Ruský vojevůdce a vojenský teoretik, generalissimus ruských vojsk (1799). Roku 1748 vstoupil do armády, účastnil se sedmileté války, rusko-tureckých válek v letech 1768–1774 a 1787–1791, zvítězil v řadě bitev a roku 1790 ovládl pevnost Izmail. Za Pavla I. byl v nemilosti. V roce 1799 provedl blesková italská a švýcarská tažení, porazil francouzská vojska na řece Addě, Trebii a u Novy a přechodem švýcarských Alp vyvázl z obklíčení. Autor vojenských teoretických prací Polkovoje učrežděnije (Plukovní zřízení), Nauka poběždať (Umění vítězit). Vytvořil originální a pokrokový systém názorů na způsoby vedení války a boje, výchovy a výuky vojsk, který v mnohém předčil svou dobu. Jeho vojenská strategie spočívala v bojové aktivitě s cílem úplné porážky nepřítele v bitvě. Rozvinul taktiku kolon a rojnic, nikdy nebyl poražen.
970 — 931 př. n. l.
Starověký král jednotného Izraelského království. Vládl přibližně v letech 970–931 př. n. l. Za jeho vlády dosáhlo království největšího hospodářského a územního rozmachu, po jeho smrti se však v důsledku rozporů mezi jeho syny rozdělilo království na dvě části: na severní Izraelské království a jižní Judské království. Šalomoun také nechal v Jeruzalémě vystavět Chrám, který byl až do jeho zničení roku 586 př. n. l. střediskem židovského kultu. Šalomounovu vládu popisuje biblická 1. kniha královská a 2. Paralipomenon.
58 – 120
Římský historik a politik (v roce 97 konzul); odpůrce císařského absolutismu, želel ztráty republikánských politických svobod. V dílech Letopisy aneb Od smrti božského Augusta a Z dějin císařského Říma vypsal události od smrti Augusta do smrti Nerona a dějiny flaviovské dynastie, v etnografickém spisku Germánie popsal kmeny na území tehdejší Germánie, v monografii O životě a mravech Julia Agricoly vylíčil život svého tchána. V dějepisu Tacitus prosazoval zásadu nestrannosti (sine ira et studio).
1861 – 1941
Indický bengálský básník, prozaik, dramatik, hudební skladatel, malíř a filozof. Pocházel z významné kulturně orientované bráhmanské rodiny. 1901 založil v Santiniketánu školu, v níž spojoval indické a evropské kulturní tradice a výchovné metody. Zasazoval se o sociální rovnost, stavěl se na stranu zejména chudého rolnictva, odsuzoval kastovní systém, prosazoval humanistické ideály, které spojoval s mystickým pojetím lásky a s božskou prozřetelností. Hrál významnou roli v národně osvobozeneckém boji proti britské koloniální politice.
1828 – 1910
Ruský spisovatel, myslitel a pedagog, vůdčí osobnost ruského kritického realismu. V autobiografické trilogii Dětství, Chlapectví, Jinošství zachytil formování lidské osobnosti. Pobyt na Kavkaze a účast v Krymské válce v roce 1855 ho inspirovaly k vojenským povídkám (Sevastopolské povídky). Problém lidské osobnosti, mravního individualismu, vztah jedince k historickému dění byly podnětem k románu Vojna a mír, věnovanému osudům ruské společnosti na začátku 19. století a v době vlastenecké války v roce 1812. V románu Anna Kareninová kriticky zobrazil život ruské společnosti v 70. letech 19. století. Zvýšený kriticismus se projevil v románu Vzkříšení, povídkách Smrt Ivana IIjiče a Kreutzerova sonáta, dramatech Vláda tmy a Živá mrtvola. Tvorba Lva Nikolajeviče Tolstého odrazila protiklady celé epochy ruské společnosti (1861–1905) a měla velký vliv na světovou literaturu.
1835 – 1910
Americký prozaik, humorista. Od novinářských počátků (byl též lodivodem na Mississippi – odtud pseudonym Mark Twain = hloubka dva sáhy) se jeho tvorba vyvíjí k humoristické povídce (Proslulý skákavý žabák z okresu Calaveras), realistickému cestopisu (Jak jsem se protloukal) a črtě (Život na Mississippi). K vrcholům patří romány Dobrodružství Toma Sawyera a zejména Dobrodružstvi Huckleberryho Finna, umělecké podobenství o současné Americe. V pozdější tvorbě zpracovává Twain humorně a satiricky témata z evropské historie (Princ a chuďas, Panna ve zbroji), vytváří utopickou parodii středověku i současnosti (Connecticuttský Yankee na dvoře krále Artuše) a vyúsťuje ve chmurnou symbolickou vizi lidské povahy v románu Tajemný cizinec.
70 př.n.l. – 19 př.n.l.
Římský básník. Autor rozsáhlého římského národního eposu Aeneis, v němž programově navázal na homérské eposy (Ilias a Odyssea) s cílem oslavit římskou minulost a císaře Augusta; v postavě Aenea, mytického zakladatele římského národa, vylíčil Vergilius římský ideál osobní dokonalosti. Zpěvy pastýřskými (Bucolica) uvedl Vergilius do římské literatury bukolickou poezii a formu idyly, oslavou venkovského života a práce ve Zpěvech rolnických (Georgica) pomáhal Augustovu úsilí o povznesení zemědělství. Jeho dílo silně ovlivnilo středověkou a renesanční literaturu, pastýřské básně byly vzorem rokokovým selankám.
1452 – 1519
Italský všestranně nadaný a činný umělec, vědec a technik. Činný jako malíř, sochař a architekt vrcholné renesance, Verrocchiův žák. Od roku 1516 činný ve Francii na dvoře Františka I. Zakladatel vědecké ilustrace a teoretik umění (traktát o malířství), prohloubil studium anatomie a proporcí. Pracoval též v mnoha technických oborech, například se snažil pokusně určit součinitel tření, zkoumal ráz pevných těles; jeho studie z oboru optiky, astronomie a přírodních věd obsahovaly mnoho nových poznatků.
1694 – 1778
Francouzský filozof, spisovatel, publicista, historik a encyklopedista. Považován za nejvšestrannější ztělesnění francouzského osvícenství 18. století. Pocházel z katolické rodiny notáře, byl vychován jezuity. Spisovatelský talent osvědčil již v rané tvorbě (drama Oedipe, epos Henriade) s proticírkevní tendencí. Za protiteologické a protikatolické spisy několikrát uvězněn. Hledal útočiště v Anglii, přijal Lockův senzualismus a popularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona. Reprezentoval proud v osvícenství, který požadoval reformy absolutismu. Teprve koncem života se přikláněl k republice.