"...tvá pýcha je tvůj nejstrašnější trest, tvůj vztek je pravé peklo, jež tě škvaří, tvá zuřivost si říká o bolest."
"A spatřil jsem ho tak, jak jsem ho znal, jak když ho peklo vůbec nezajímá, vypínal hruď, i peklem pohrdal. (Tak popisuje Dante v Pekle setkání s Farinatou degli Umberti, vůdcem florentských ghibellinů, který byl po smrti odsouzen pro kacířství.)"
Dobré je panování lásky, neboť odvrací mysl svého věrného od všech věcí nízkých. Nedobré je panování lásky, neboť čím větší věrností je jí oddán její věrný, tím větší a bolestnější jsou rozpoložení, jimiž musí projít.
Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli.
Láska opanovala mou duši, která se s ní zasnoubila, tak rychle a počala silou, kterou jí dávala má obrazotvornost, nabývat nade mnou takové jistoty, že jsem musel bez výjimky plnil všechna její přání.
Málo miluje ten, kdo ještě slovy musí vyjádřit, jak velice miluje.
Naděje byť malá, zelená se...
Není větší bolesti, než vzpomínat na šťastné okamžiky, když je ti hořko. (Vyznává Francesca da Rimini v druhém kruhu pekla.)
Nevinnost najdete jen v maličkých.
Nezemřel jsem, ale ze života nic nezůstalo.
Občané zde nejsou kvůli konzulům, ale naopak!
Optimismus byl vždy zachráncem lidstva.
Poezie je teologie. (Prohlásil Dante podle Boccacciova svědectví.)
Stud odčiní víc než nejhorší z důtek...
Tak chtějí tam, kde mohou to, co chtějí. (Peklo III)
Z rozumu se rodí nové, ze srdce věčné.
Zanechte naděje, kdo vstupujete. (Závěr nápisu nad branou pekla.)
