...ti, které příroda stvořila tupé, jsou méně ubozí než ti, z nichž se stali následkem jejich zvířecích žádostí tupci.
Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.
Činy moudrých lidí diktuje rozum, méně moudrých zkušenosti, nevědoucích nutnost, činy zvířat příroda.
Člověk citlivý poslouchá popudů přírody a projeví výkřik svého srdce; v okamžiku, kdy tento výkřik zmírní nebo zesílí, není už sebou samým, nýbrž hercem, který hraje.
Člověk je jen třtina, nejslabší v přírodě. Ale třtina, která myslí.
Člověk je sebou samým od přírody, stává se jiným člověkem prostřednictvím napodobení; srdce, které předstírá, není srdce, které má.
Dělení věcí přírodních má svou mez; existuje něco nedělitelného. Dělení přírodních věcí dosáhne nejmenších a posledních částic, které nejsou zjistitelné lidskými přístroji.
Chtít se stavět proti zákonům přírody vyžaduje příliš velikou sílu a častokrát se stává, že tato síla byla vynakládána nejen nadarmo, ale k veliké škodě toho, kdo se tak namáhal... Přiznávám, že tuto sílu nemám a ani o to nestojím, abych ji na takové věci měl.
Je to vzácná shovívavost přírody, že nás tak dlouho nechává naživu.
Je třeba žít ve shodě s přírodou.
Každé poznání přírodního zákona je mravním činem.
Krásní mladí lidé jsou hříčkou přírody, ale krásní staří lidé jsou umělecká díla.
Náš druh (homo) je součástí přírody, nikoliv v ní uzavřená říše.
Ne přírodě poroučet, přírodu poslouchat!
Příroda není nic jiného než Bůh ve věcech.
Příroda se děsí prázdna.
Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem přírody.
Rozkoš je prémie přírody za námahu plození a rození.
Štěstí a blaženost nezáleží ani v bohatství, ani ve vynikající činnosti, ani v nějakém úřadě nebo moci, nýbrž v bezbolestném klidu, umírněnosti citů a v takovém stavu duše, v němž se dbá mezí určených přírodou.
To, co je svobodné od přírody, nemůže být rušeno ničím a nemůže mu překážet nic než ono samo sobě.
