A tak velmi zřetelně vyšlo najevo to, co by byl přirozený běh věcí drobnými a řídkými strastmi nikdy nemohl ukázat mudrcům, že totiž všecko je třeba snášet trpělivě a že velikost útrap může učinit i z nemudrců lidi odevzdané a bezstarostné.
Abraham byl větší než všichni ostatní, veliký v síle, jejíž moc je bezmocnost, veliký moudrostí, jejímž tajemstvím je šílenství, veliký nadějí, jež vyhlíží jako pošetilost, veliký láskou, jež je nenávistí k sobě samému.
Absolutní dokonalost se zdá být rušivá.
Aby měl národ dobré vojáky, musí být stále ve válce.
Ach ty přízemní povahy! I jejich láska se podobá nenávisti. Člověk si zvykne na všechno, lotr.
Ach, jak lidský duch je neznalý osudů příštích, neumí zachovat míru, když zpychne záplavou štěstí.
Ach, jaká je to bída, zestárnout ve strachu.
Ale co pomůže, kdybych byl býval mrtev oné noci aneb umru-li v jiný okamžik? Jisto, že k témuž konci by to bylo došlo. Co škodí tomu, kdo padnouti musí, když padne, anebo co pomůže ho pozdvihnouti, když hned na to hyne?
Ale, běda, nic mezi smrtelníky trvalého, a jestli něco sladkého se naskytne, hořký to náhle zavírá konec.
Anekdota není nic jiného než starý otřepaný vtip, rozředěný sterým opakováním skupinou lidí, kteří si o sobě neprávem myslí, bůhvíjak jsou vtipní.
Ani kuře zadarmo nehrabe.
Ani tragickou naříkavost, ani netečnost nevěstky!
Ano, ale lva. (Odpověděla lvice lišce, která se jí posmívala, že rodí pouze jedno mládě.)
Ať mlčí ten, kdo dal, a hovoří ten, kdo dostal.
Ať nechodí ke džbánu, kdo může jít k prameni.
Ať si bylo, jak si bylo, přece jaksi bylo. Ještě nikdy nebylo, aby nějak nebylo.
Ať si říká Aristotelés a celá filosofie, co chce, tabáku se nic nevyrovná.
Ať vše dle vůle své plyne, v ničem ať nátlaku není.
Autor má být ve svém díle obsažen jako Bůh ve vesmíru: všudypřítomný a neviditelný.
Autor, který se neumí odhodlat k tomu, aby snesl oheň kritiky, by se vůbec neměl dávat do psaní. Jako se cestovatel nesmí dát na cestu, spoléhá-li na stále jasnou oblohu.
