Lidé myslí pouze proto, aby ospravedlnili své špatné činy, a hovoří, jen aby maskovali své myšlenky.
Lidé nenávidí smrt neprávem, je to nejjistější obrana proti mnoha nemocem a svízelům.
Lidé odmítají své proroky a zabíjejí je, avšak milují své mučedníky a ctí ty, které zabili.
Lidé požadují svobodu slova jako náhradu za svobodu myšlení, kterou zřídka využívají.
Lidé propadlí pověrám jsou ve společnosti tím, čím v armádě zbabělci: propadají panické hrůze a šíří ji kolem sebe.
Lidé rychleji oželí ztrátu otce než ztrátu dědictví po něm.
Lidé se bojí smrti tak, jako se děti bojí jít do tmy; a právě jako přirozený strach dětí vzrostl všelijakými pověstmi, tak vzrostl i ten druhý.
Lidé se méně rozpakují uškodit tomu, koho milují, než tomu, koho se bojí.
Lidé si vytvořili obraz osudu na zakrytí vlastní nerozvážnosti, neboť osud jen málokdy bojuje s rozumností.
Lidé ušlechtilí jen těžko mohou uvěřit v něco zlého, v lidský nevděk, musí dostat tvrdé lekce, aby poznali, jak nesmírná je lidská zkaženost. Když pak jest jejich výchova v tomto směru dovršena, pozdvihují se k shovívavosti, která je vlastně nejvyšším stupněm opovržení.
Lidé, kteří příliš „žijí“, netvoří.
Lidé, kteří se rádi vzdělávají, nejsou nikdy nečinní.
Lidská mysl je tak neskonale obsáhlá, že je v poznávání skoro bezednou hlubinou.
Lidská náruč je tak prostorná, že je s to obsáhnout celý svět.
Lidská společnost by byla mnohem snesitelnější, kdyby všechny ženy byly provdané a všichni muži svobodní.
Lidská srdce se mění jak dni, které sesílá na ně otec lidí i bohů.
Lidská svoboda spočívá v tom, že jsme si vědomi svého chtění a nikoli příčin, kterými je podmíněno.
Lidské množství nesmí být považováno pouze za krvavou, cukající se kaši, která se člení, tříbí a formuje až teprve slovem diktátorským.
Lidské poznání má přece jen své hranice, a bude je mít vždy.
Lidské srdce - toť chaos vesmíru.
